sobota 18. března 2017

Je tato kniha rasistická? │Čáry života

33384575
KNIHA: Čáry života
AUTOR: Veronica Rothová
SÉRIE: Čáry života #1
ŽÁNR: YA, fantasy, dystopie
NAKLADATELSTVÍ: CooBoo
ANOTACE: Ve světě, kde vládne násilí a právo silnějšího, v galaxii, v které mnozí trpí, má každý člověk zvláštní dar. Většina dokáže ze svého daru vytěžit to nejlepší, ale Akos a Cyra jsou kvůli němu zneužíváni. Cyra je sestrou tyrana, jenž vládne celému válečnickému národu, a má dar bolesti, kterou její bratr zneužívá k tyranizování svých nepřátel. Cyra však chce být něčím víc než nástrojem v bratrových rukách.
Akos pochází z mírumilovného národa a je nadevše oddaný rodině. Když ho společně s bratrem zatknou vojáci vyslaní Cyrinou rodinou, snaží se jen o jediné – zachránit bratra na úkor vlastního bezpečí. Akos a Cyra stojí před rozhodnutím – pomoci si navzájem a možná přežít, nebo přinést jeden druhému neodvratnou zkázu.

MÉ HODNOCENÍ: Kde jen začít?

K této knize mám hodně co říct. Je toho opravdu moc, co chci probrat, protože si myslím, že tahle kniha je špatná. Je špatná, opravdu. Proč? Hned z několika důvodů. Jsem si jistá, že ty lidi, kteří se zajímají o tuto knihu, vědí, že Čáry života jsou považovány za rasistickou knihu, která podporuje nejen rasismus, ale i myšlenku, že psychické problémy jsou dar, se kterým se musíte naučit žít. Spousta českých a zahraničních blogerů s touto myšlenkou souhlasí, další spousta lidí s ní nesouhlasí a tyto problémy v knize nevidí. A já se přiznávám, že patřím do první skupiny.

Ano, kniha je rasistická. Nechci omlouvat ty, kteří v knize rasismus nerozpoznali, ne proto, že je ho těžké vidět, ale proto, že běloši mají tolik privilegiích, které ani nevíme, že máme, protože nám některé věci přijdou v životě úplně normální. Za privilegia se člověk nemusí stydět, ale musí si být vědom, že je má. Každý člověk to má jinak, a jelikož já se o toto téma zajímám, tak jsem ho v knize rozpoznala téměř okamžitě.

Planeta Thuvhe je rozdělena na dva „klany“ – Šotety a Thuvhesany. Thuvhesané jsou mezi jinými planetami bráni jako národ, přičemž Šoteti jako neuznávaný národ plný barbarů. Thuvhesané jsou běloši a Šoteti černoši. (V knize to tak bylo i napsaná, tudíž to není pouze moje domněnka.) Hned v tomto jsou vidět prvky reality. Běloši jsou světem bráni jako nadvláda. Jsme hodní, chytří lidé s téměř prázdným trestným rejstříkem. Černoši jsou světem bráni jako menšina. Jsou kriminálníci, kteří prodávají drogy, zabíjejí lidi a nemají žádnou budoucnost. (Upřímně, netvařte se, že nikdo z vás nebo nikdo z vašich blízkých, toto nikdy neřekl.) Já sama si nemyslím, že Veronica zamýšlela, aby toto rozdělení mělo rasistický význam, ale hold to z něho vyplývá. V knize jsem rasistických narážek našla požehnaně, takže pokud vy sami budete chtít uvést příklad, ráda vám vyhovím.

Problém číslo 2 – psychické problémy jako dar proudu. Na pravou váhu vám řeknu, že jsem dar proudu za celou knihu téměř vůbec nepochopila. Hned na začátek se toho navalilo šílený moc, bylo to matoucí a vy jste ještě k tomu všemu povinni si zapamatovat, jak dané věci fungují. Ale pochopila jsem jedno – Cyra má za dar proudu působit lidem bolest pouhým dotykem. Její dar vznikl, jestli jsem to dobře pochopila, tím, že její bratr Ryzek, když byli mladší, tak s Cyrou měnil své špatné vzpomínky za ty dobré, což Cyře způsobily psychické problémy. To pak vyústilo v to, že jako dar proudu má způsobovat lidem bolest. Autorka vycházela z toho, že ona sama trpěla/trpí chronickou bolestí. Je sice dobře, že se v knižním světě rozmáhá téma důležitost psychických problémů, ale tady v knize (i ve spoustě dalších) je to napsáno špatně. Nechci mluvit do věcí, do kterých mi nic není, protože já sama jsem chronickou bolestí nikdy netrpěla, ale to neznamená, že nevidím problém v tom, že Veronica přetvořila psychickou nemoc v dar. Což nedává žádný smysl, protože psychické problémy nejsou vtipné záležitosti. Já sama jsem měla problémy se svou psychikou. Není to vtipné a lidé by něco takového neměli brát na lehkou váhu.

Další věc, o které se chci zmínit, je obálka knihy. Sice se vám to teď může zdát nedůležité, mně to taky přišlo, ale po dočtení knihy jsem došla k nehezkému závěru. Tmavě modré až černé pozadí má znázorňovat pleť Šotetů a jejich čáry života. Což mě přivádí k dalšímu psychickému problému, který Veronica očividně bere na lehkou váhu. Sebepoškozování. Nechci toto téma rozvádět dál, protože všichni víme, co sebepoškozování je, ale zmínit jsem to musela. Opakuji: není to vtipné. Psychické problémy by NIKDO NIKDY neměl brát na lehkou váhu.

S věcmi, co se mi na knize nelíbily, budu bohužel pokračovat dál. Co mi na Čárech života neskutečně vadilo, bylo to, jak to má tak strašně nudný děj. Zpočátku jsem absolutně nevěděla, jaká je vlastně zápletka. Doteď nevím, jak funguje dar proudu. Romance nedávala smysl. (Kdo by se, proboha, zamiloval do sestry člověka, který vás má jako otroka?) Ano, na konci trocha té akce byla, ale autorka bojové scény popsala tak nezáživně, až to bylo k pláči. Konec otevřený až hanba. Na dvou stránkách návnada na to, co se stane v druhém díle a „asi překvapivý“ plot twist, který představoval neskutečně zoufalý pokus zachránit knihu. V Čárách života bylo až moc lidí, moc jmen, které jsem si musela zapamatovat jenom proto, abych zjistila, že v ději jsou úplně nedůležité.

Bože chraň, o postavách mluvit nechci. Prostě nechci. Jeden bezpáteřní parchant vedle druhého. Každý zabíjel, koho viděl. Postavy vůbec nepřemýšlely, chyběla logika. Za mě velké, obrovské ne. 


TÍMTO BYCH CHTĚLA PODĚKOVAT INTERNETOVÉMU KNIHKUPECTVÍ MEGAKNIHY.CZ ZA POSKYTNUTÍ RECENZNÍHO VÝTISKU, MOC SI TOHO VÁŽÍM J!
KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

Žádné komentáře:

Okomentovat